O knize: 2008 / „Romeo a Julie“ (1575) od Williama Shakespeara nabízí vizuální model koncept lásky New Age a ilustruje související konflikt mezi individuální, intimní, milostnou touhou a politickými a společenskými praktikami, které zasahují do osobní sféry. Shakespearovo drama zároveň obsahuje řešení tohoto kulturně-antropologického problému: tragická sebevražda milenců utvrzuje lásku jako vnitřní, intimní, absolutní prožitek, který odolává jakýmkoliv politicko-ideologickým, společenským či rodinným nájezdům zvenčí. Dva lidé, kteří se milují, dokážou navzdory všem společenským a politickým překážkám potvrdit absolutní hodnotu lásky. Konec dramatu, kdy znesvářené rodinné klany konečně uzavřou mír, působí nadějně i utopisticky, protože žádné politicko-ideologické nařízení nemůže konkurovat mazanosti milenců. Aby se tedy pokračovalo v tradici politických a společenských vazeb, je nutné, aby se politická komunita zdržela zasahování do soukromého života svých členů. Promítneme-li koncept Niklase Luhmanna do shakespearovského dramatu, pak lze hovořit o procesu utváření lásky jako symbolicky zobecněného média v moderní společnosti. Roland Barthes popisuje tuto situaci jako proces nastolení zvláštního „jazyka lásky“, který je absolutní a autonomní ve vztahu k požadavkům politické komunity..